Porodní trauma:
moje zkušenost s PTSD
Naše miminko vzniklo z lásky hned na první pokus. Měli jsme chvíli před svatbou a původně jsme chtěli ještě
chvíli počkat. Nicméně jsme si miminko moc přáli, takže po prvotním šoku jsme se začali těšit. Zrušili jsme
exotickou dovolenou a přestěhovali se do nového bytu blíž k prarodičům. A doufali, že všechno dobře
dopadne.
Bezproblémové těhotenství s náročným koncem
Těhotenství pobíhalo bez problému, chodila jsem do práce, lehce cvičila a vstřebávala informace o porodu a
péči o dítě. Protože pocházím z lékařské rodiny, od mala jsem slýchala tragické porodní příběhy. Porodu jsem
se tedy strašně bála. Ne bolesti, ale trvalých následků u dítěte i u mě. Proto jsme s manželem absolvovali
kurz hypnoporodu, který mě celkem uklidnil. Chtěla jsem, aby porod proběhl co nejpřirozeněji, s co nejmenšími
zásahy, bez vyvolávání. Vyloženě jsem se na něj netěšila, ale snažila jsem se si nepřipouštět rizika. Raději
jsem si domluvila dulu, aby mě k porodu doprovodila a podpořila mě u něj.
Když se začal blížit termín porodu, byla jsem čím dál víc ve stresu. Na porod to vůbec nevypadalo a už od 38.
týdne se řešilo vyvolávání. Cítila jsem se špatně, měla jsem strach a začaly mi přicházet divné myšlenky.
Třeba jsem šla po venku a najednou jsem měla utkvělou představu, že moje dítě zemře. Jasně jsem před sebou
viděla náhrobní kámen s dceřiným jménem. Neměla jsem žádné nutkání hnízdit. Připravila jsem pro miminko jen
absolutní základ. Děsila mě představa, že přijdu do nachystaného pokojíčku s prázdnou. Už tehdy jsem asi měla
vyhledat pomoc, ale všude jsem četla, že špatná nálada je před porodem normální. Nemám žádnou historii
psychických problémů, takže mě nenapadlo to nějak řešit, ani jsem nevěděla jak. Nikomu jsem o tom neřekla.
Navíc se začala rozjíždět pandemie koronaviru. V Itálii umírali lidé, v Česku byly první případy, nebyly
roušky ani respirátory. Nikdo nevěděl, co se děje. Nebylo mi z toho dobře. A pak zakázali otce u porodu. Už
nebyl čas měnit plány. Na domácí porod jsem nebyla připravená, ani jsem ho nechtěla. Dny před plánovaným
vyvoláváním jsem dělala vše proto, abych porod vyvolala sama, což samo o sobě bylo dost psychicky i fyzicky
náročné. A nakonec se to povedlo. V den nástupu jsem konečně začala cítit menstruační bolesti a postupně se
zpravidelňovaly a zintenzivňovaly, takže jsem vyvolání odmítla. Možná to byla chyba, protože i tak mě čekal
48hodinový porod bez podpory.
Porod v době koronavirové
Porod byly nejhorší dva dny v mém životě. Přirovnala bych to k bad tripu. Část toho špatného se odehrávala
reálně a část se odehrávala v mé hlavě, což bylo nepříznivým prostředím jedině podpořeno. Pravidelné kontrakce
od 10 do 2 minut jsem měla bez přestávky 48 hodin. Třicet hodin jsem byla doma a poté jsem považovala porod za
natolik rozběhlý, že jsem jela do porodnice. Ukázalo se, že jsem otevřená jen na 1 cm a po sérii reverzů
odjela zpět domů. Za další 4 hodiny (o půlnoci) jsem se vrátila do porodnice s kontrakcemi, jejichž síla se až
do samotného porodu dramaticky nezměnila a trvaly dalších 14 hodin. Od té doby, co jsem byla přijatá do
porodnice, jsem ztratila nad sebou veškerou kontrolu. Byla jsem tak vyčerpaná, v bolestech a ve strachu, že
porod vůbec nepostupuje, že jsem byla paralyzovaná a nebyla schopná pořádně komunikovat. Kromě pravidelného
monitorování dítěte, bezpočtu vaginálních vyšetření a kapaček antibiotik se mnou nikdo nic neřešil. Žádná
slovní ani fyzická podpora. Byla jsem zoufalá, neměla jsem sílu, měla jsem hrozný strach o dítě. Byla jsem čím
dál víc zmatená a když jsem se konečně v 10 ráno dostala na porodní sál, pořádně jsem nechápala, kde jsem a co
mám dělat. Nevěděla jsem, jak dýchat, jak si ulevit od bolesti. Při přípravě jsem počítala s tím, že mi pomůže
dula, ale ta tam být nemohla. Nenapadlo mě ani jí zavolat, protože jsem měla problém komunikovat. Byla jsem
prostě v jiném stavu vědomí. Asi v poledne jsem dostala kapačku na bolest a začala jsem mít halucinace. Seděla
jsem na záchodě, aby dítě sestoupilo, a vzor na linoleu na sebe bral podobu zvířátek a postaviček, které
divoce tancovaly. Po kapačce oxytocinu, tlačení na břicho a rotování dítěte zevnitř, se dcera krátce po 1
hodině odpoledne narodila. Byla v pořádku!
Místo euforie přišel lockdown, derealizace a flashbacky
Byla jsem ráda, že jsme s dcerou v pořádku, ale hlavně jsem byla šťastná, že je to konečně za mnou a že už
nepřijde žádná bolest. Žádné velké štěstí se nekonalo. Pobyt na šestinedělí byl hodně náročný. Na pokoji jsme
byly tři, ostatní miminka hodně plakala, nesměly jsme zhasnout, takže o nějakém spánku se nedalo mluvit. Dceru
jsem chtěla mít u sebe, takže jsem po dvou probděných nocích při porodu nespala ani tu další, protože jsem
hlídala, jestli dcera dýchá, a celkově to nešlo. Zpětně jsem si pročetla zprávy, co jsem psala manželovi
z porodnice, a vidím, že první dva dny jsem psala, jak je dcera krásná a jak jsem ráda. Třetí den, s nástupem
laktace, se tón změnil. Dcera se nechtěla přisávat, trochu plakala a já chtěla soukromí a být doma. Domů jsme
šly až 4 dny po porodu, přestože jsme neměly jediný problém. Myslela jsem, že se to doma zlepší. Ale
nezlepšilo.
Zpětně si uvědomuju, že jsem nemohla spát, a byla kvůli tomu úplně mimo. Myslela jsem si, že je to
s novorozencem normální. Do jisté míry ano, ale já nemohla usnout, i když dcera spinkala. Také jsem byla
strašně zmatená a derealizovaná. Přišlo mi, že se všechno děje mimo mě. Připadalo mi zvláštní, že venku
pokračuje život, jezdí auta, lidi se baví. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Neuměla jsem třeba naskládat
nádobí do myčky, nevěděla jsem, jak tam patří, a přišlo mi, že je to strašně náročná a komplexní činnost, na
kterou jsem se nedokázala soustředit.
Kromě celkového zmatení a neschopnosti se soustředit mě začaly provázet flashbacky. Jak křičím na porodním
sále a doufám, že někdo přijde a aspoň na chvíli tam bude se mnou, ale nikdo nepřichází. Jak paní doktorka
tahá za pupeční šňůru a vyndává ze mě placentu. Jak dcera brečí na vyšetřovacím stolečku, kouká na mě a já se
zmůžu jen na slova: „Miminko, miminko.“ Flashbacky přicházely několikrát denně, nejčastěji v noci a při krmení
dcery a byly jedním z důvodů, proč jsem nemohla spát. Po každém jsem brečela a tisíckrát si přehrávala
v hlavě, co všechno jsem udělala špatně.
Do toho začal nejpřísnější lockdown, potraviny byly vyprodané a stály se na ně fronty, obchody s oblečením
byly zavřené. Já potřebovala třeba dokoupit kojící podprsenku, protože mi byla ta moje malá, ale trvalo 14
dní, než dorazila. Tahle nejistota, nemožnost si pořídit pomůcky a strach ze zákeřné nemoci mě deptaly.
Retraumatizující kojení přineslo sebevražedné myšlenky
Porod byl náročný, doprovázený infuzemi „oblbováků“, oxytocinu a antibiotik, přesto se kojení zezačátku hezky
dařilo. Po pár dnech však dcera začala prso odmítat a doteď nevím, co v této slepice-vejce situaci přišlo
dřív. Já jsem nebyla v dobrém psychickém stavu hned od začátku. Cítila jsem se ublíženě, zrazeně, skoro
znásilněně a byla jsem dezorientovaná. Možná to dcera cítila a nechtěla proto u mě být. Čím víc však odmítala
prso, ničila mi bradavky a následně brečela hlady, tím jsem na tom byla psychicky hůř. Hrozně jsem chtěla
kojit. Je to přece pro dítě to nejlepší, nejúžasnější, potřebuje to, nic jiného ho neuklidní a umělé mléko je
zlo. A tak jsem to zkoušela pořád dál a odmítala jí dát umělé mléko. Laktační poradkyně mě zahltila spoustou
rad, jak mám dítě nosit a přikládat a masírovat si prsa a větrat si jizvu po epiziotomii. Ani jsem si všechny
její rady nebyla schopná zapamatovat. Navíc jsem dostala zánět prsu, takže mě kojení nesnesitelně bolelo.
K tomu jsem měla horečky, bradavky do krve, antibiotika a následně vyrážku. Začala jsem to dítě nesnášet za
všechnu tu bolest, co mi způsobuje. Snažila jsem se být co nejlepší máma, kojit ji, chovat, ulevovat od
prdíků, ale moje snahy přicházely vniveč a bylo to jen horší. Už jsem to nezvládala a většinu péče obstarával
manžel. Po pár dnech padal únavou i on.
V necelých 2 týdnech se dcera odmítla přisát úplně. Laktační poradkyně už nechtěla přijít, že se musí věnovat
vlastním dětem. Sehnala jsem jinou, ale nic kromě toho, že mateřské mlíčko je nejlepší, mi neporadila. Zrovna
u nás byla moje máma. Ten den od narození vnučky poprvé. Nechodila k nám totiž kvůli koronaviru, ale vycítila,
že je něco špatně. Bránila mě, své dítě, a trochu se kvůli tomu nepohodla s laktační poradkyní. Snažila se jí
totiž říct, že psychické zdraví matky je důležitější než kojení, ale ona to brala jako narušování mateřských
kompetencí, přestože já jsem to tak nevnímala. Máma kontaktovala svou kamarádku psychiatričku, která mi
následně předepsala antidepresiva. Já se jich ale bála a zatím je nezačala brát, i když se s nimi může kojit.
Já jsem kojit chtěla, ale dcera ne. Manžel ji nakrmil umělým mlékem a konečně se trochu uklidnila. Já jsem
však dál mléko odstříkávala do láhve, abych udržela laktaci a doufala, že se ke kojení vrátíme.
Necítila jsem z dítěte radost a nechápala, co na ní ostatní vidí. Kdyby k nám přišla kojící paní s tím, že si
dceru vezme a vychová, dala bych jí ji. Když jsem venku zahlédla jiné děti, měla jsem jakoby halucinace.
Viděla jsem je jako malé démony, co vysávají z rodičů život. Asi pět týdnů po porodu jsem se šla sama projít.
O dceru se staral manžel. Už jsem nedokázala být s ní v jedné místnosti, ani v jednom bytě. Když jsem šla přes
silnici, problesklo mi hlavou, že kdyby mě přejelo auto, všechno by skončilo. Já bych měla konečně klid a
manžel by si našel novou paní, která by byla lepší maminkou.
Chvíli jsem s tou myšlenkou koketovala a pak si řekla, že mít sebevražedné myšlenky opravdu není normální a
že je to asi laktací a rozhodla se přestat odstříkávat mléko a snažit se o kojení. Předepsali mi Dostinex a já
strávila víkend odpočinkem v posteli. Manžel i moji rodiče viděli, že jsem úplně v háji, a převzali na víkend
veškerou péči o dítě. Manžel mi dceru občas nosil ukázat a pomazlit, já jsem ale nechtěla. Připadala jsem si
nejhůř na světě. Ale užívala jsem si chvíle, kdy nic nemusím a ležím pod dekou.
Zastavení laktace, terapie a antidepresiva mi vrátily život
Od té doby, co jsem měla zastavenou laktaci, jsem se začala cítit trochu lépe. Přestaly mě trápit bolesti
v prsou, vyléčil se zánět a bradavky a já si mohla bez obav z bolesti brát dítě do náruče. Krmení z lahvičky
dceři celkem vyhovovalo a začala se více hlásit o jídlo.
Pomaličku jsem se s velkou pomocí manžela i rodičů vzpamatovávala a začínala se zase víc starat o dceru.
Pořád jsem ale nebyla ani zdaleka ve své kůži, přetrvávaly flashbacky, potíže se spaním a epizody nevím čeho
přesně, možná panické ataky, kdy jsem nebyla schopná základních činností jako se obléct a jít s dcerou
ven.
Cítila jsem už v šestinedělí, že špatný porod by mě mohl ovlivnit do budoucna a začala jsem hledat i
psychologickou pomoc. Na Instagramu jsem viděla odkaz na zkušební režim americké aplikace Feel Better, kde si
můžete chatovat s psychologem. Princip mi moc nevyhovoval, tak jsem to po 14 dnech zrušila. Už tehdy ale
psycholožka navrhovala, že moje příznaky znějí jako PTSD. Moc jsem ale nevěděla, co s tím dělat. Věděla jsem,
že u léčby PTSD se testují účinky MDMA, což mě celkem zajímalo, a říkala jsem si, jestli bych to třeba nemohla
vyzkoušet. Zkusila jsem kontaktovat známou lékařku, která se o toto téma zajímá a ona mi doporučila
terapeutku. Necítila jsem se ale na stokilometrovou cestu za ní, tak jsem návštěvu odložila.
Asi 4 měsíce po porodu jsem zvládla k terapeutce dojet. Napoprvé jsem u ní strávila asi 2,5 hodiny, protože
jsem byla dost disociovaná. Později také mluvila o tom, že mám příznaky PTSD a že bychom mohly integrovat
trauma pomocí EMI techniky. Navštěvovala jsem ji jednou za 14 dní. Sice jsem už byla schopná jakž takž
fungovat, ale pořád jsem mívala záchvaty, které přišly třeba jednou, dvakrát za týden, kdy mi všechno přišlo
neřešitelné. Strašně těžké a že to nezvládnu. Musela jsem se z toho vždycky vyspat.
Po 7 měsících od porodu se zhoršilo počasí, já jsem dostala první menstruaci a zažila jsem velký propad.
Ležela jsem hodinu v koupelně, hystericky brečela a nebyla schopná se obléct, sednout do auta a jet na
naplánované sezení s terapeutkou. Manžel mi nejdřív vynadal, pak mě ale podpořil a já na sezení dojela. Cestou
jsem si řekla, že můj stav už by neměl být takhle špatný a ještě před sezením zavolala psychiatričce.
Terapeutka se mi snažila navrhnout různé metody na uklidnění, ale já už řekla, že nic dělat nechci. Že už
nemůžu, že nemám sílu ani důvod vstát z postele, učesat se a cokoliv dělat. Hned druhý den jsem začala brát
Zoloft.
Zoloft mi zabral fantasticky. Pár týdnů jsem měla návaly horka, jinak žádné vedlejší účinky. Po pár týdnech
jsem se natolik zlepšila, že jsem mohla začít pracovat na vyrovnávacích mechanismech. Začala jsem cvičit,
získala kondici, posílila svaly a získala jistotu v těle. Postupně jsem začala žít skoro normálně. Zapojila
jsem se do podpůrné skupiny Úsměvu mámy. Další zlepšení jsem pocítila s 1. narozeninami, počínajícím jarem a
rozvolněním.
Nyní je konec léta a dceři skoro rok a půl. Už vím, že ji miluju, dokonce jsem nedávno prožila první „stojí
to za to“ moment. Párkrát jsem brečela dojetím, jak je šikovná a krásná, a jsem strašně vděčná, že ji mám.
Věřím, že se nám podaří ty první měsíce společně zpracovat a co nejvíc přepsat. Snažím se jí být co nejlepší
mámou, ale už ne za každou cenu. Musím být hlavně v pohodě já a pak bude v pohodě i ona. Cíl terapie byl
naplněn a už mě čeká asi jen nějaké uzavírací sezení. Vysazování léků jsme zatím neřešili, ale možná už brzy
bude čas.
Shrnutí
Co mi nepomohlo
Zákaz otce u porodu
Zákaz otce u porodu dramaticky zhoršil moje postavení v porodnici a většina problémů by se pravděpodobně
nestala, kdyby byl manžel se mnou. Možná bych neměla vůbec žádnou PTSD. Podle mě je to zásah do lidských práv
a i Vláda si to zřejmě uvědomila, když nařízení po pár týdnech zrušila.
Laktační poradkyně
Po porodu u mě byly doma dvě laktační poradkyně, z toho jedna porodní asistentka a jedna dula. Ani jedna
nepoznala, že můj psychický stav není běžný a nenavrhla nějaké řešení. Neustále jen opakovaly, že musím kojit
a že kojení je nejdůležitější. Vzhledem k tomu, že mě retraumatizovala bolest při kojení a celkově kontakt
s nespokojeným dítětem, tak to prostě pro nás nebyla v dané situaci cesta.
A co mi naopak pomohlo
Přestat kojit
Jednak se ustálily hormony, jednak spadl obrovský tlak a mohla jsem odpočívat, když krmil manžel. Kojení nám
stejně nešlo, takže si myslím, že to byl dobrý krok. Kojení zřejmě není souzeno každému, i když jsem pro to
udělala maximum. Pokud bych měla další dítě, kojit určitě zkusím, ale ne za každou cenu.
Pomoc manžela
Manžel v pandemii přišel o práci, takže první týdny se věnoval naplno rodině, pečoval o malou, o mně a vařil.
Do teď se o nás stará nadstandardně, zastane veškerou péči, co je potřeba, a podporuje mě v léčbě.
Moji rodiče
Poznali, že můj stav není jen baby blues, a pomohli mi kontaktovat psychiatra. Netlačili mě však do léčby a
počkali, až budu sama chtít. Navíc nám hrozně moc pomáhají s péčí o miminko i celkově se vším.
Terapeutka
Pomohly mi její metody zpracování traumatu i ona jako osobnost. Představuje pro mě vzor starší ženy, zkušené
matky, která sama zažila ošklivé porody, a čas s ní strávený mě naplňuje klidem.
Psychiatr a antidepresiva
Zoloft mi krásně zabral bez jediného problému. I psychiatr potvrdil PTSD. Díky kombinaci terapie a
antidepresiv jsem si mohla obnovit svoje vlastní přizpůsobovací mechanismy a upravovat si chemii v mozku
cvičením apod.
Nošení v nosítku
Jak jsem se cítila lépe, mohla jsem se více věnovat dítěti a budovat ten vztah, který se mi na začátku marně
snažili vnutit. V zimě jsem dceru každý den nosila na procházku v nosítku a užívala si její přítomnost a jak
mi krásně klidně spinká na hrudi. Musel na to ale přijít správný čas. Nestačilo, že chci já, musela chtít i
dcera.
Úsměv mámy
Úsměv mámy jsem objevila až jako zaléčená. Přesto mi pomohlo vidět, že nejsem jediná, kdo se setkal po porodu
s psychickými potížemi. Díky podpůrné skupině jsem si mohla některá svá témata zpracovat.