Příběh Paní Kateřiny

„Můj příběh začíná u porodu. Do té doby vše probíhalo, jak mělo. Dcera byla chtěná, těhotenství probíhalo fyziologicky. Obavy z porodu jsem prožívala jako každá prvorodička. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale strach byl přirozený, žádná přehnaná panika. Na porod samotný jsem neměla žádné extrémní nároky, porodní plány a očekávání. Přála jsem si pouze, abych to zvládla co nejlépe a nejrychleji. Věřila jsem svému tělu, že nejsem žádné „bolístko" a určitě to zvládnu jako dalších tisíce maminek.

Porod se rozjel přirozeně, den po termínu. Od rána jsem měla mírné bolesti, které se postupně zesilovaly, a tak jsme s manželem odpoledne vyrazili do porodnice. Přijeli jsme v 15h odpoledne a byla jsem rovnou umístěna na porodní box otevřená na 3 prsty. Bolesti se daly zvládat, střídala jsem sprchu s procházením až do doby, kdy mi okolo 17h (nález na 6 prstů) praskla voda. Následující kontrakci jsem šla do kolen. Voda mi do té doby krásně tlumila kontrakce, ale kontrakce bez plodové vody bych přirovnala k automobilové bouračce bez airbagu. Od té chvíle jsem se nezmohla na víc, něž ležení na posteli a křik při každé kontrakci. Bolesti, které už nebyly tlumené plodovou vodou, pro mě byly naprosto konsternující. Bolestivost kontrakcí se navíc do finálního tlačení nijak nestupňovala. Troufám si říct, že už to bolestivější ani být nemohlo a že jsem se pohybovala na hranici životaschopnosti člověka. Nezažila jsem žádné rozpoznání toho, že už se blíží závěrečné tlačení, kdy ženy cítí obrovský tlak na konečník, protože přesně toto jsem cítila celou dobu od prasknutí vody. Celou dobu se mi v hlavě honily myšlenky, že to nemůžu přežít. Absolutně jsem ztratila kontrolu nad vlastním tělem a na dceru jsem si během šílených bolesti ani nevzpomněla. Bylo mi jedno, co s ní bude. Přála jsem si jen, ať už to někdo skončí. Kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl, že to ukončí třeba střelbou do spánku, okamžitě bych souhlasila.

Když jsem byla otevřena na 7 prstů, dcera začala ztrácet ozvy. Sestra mi píchla oxytocin, ale nebyla jsem schopna ji sama porodit. Během pár minut byl porodní box plný nemocničního personálu a v tu chvíli se mi hlavou začaly honit myšlenky – a je konec, dcera je mrtvá. Proběhl velký nástřih, dvě sestry mi skákaly po břichu a dcera byla nakonec porozená pomocí vakuumextrakce. Dceru hned odnesli do jiné místnosti, nebyla kříšená a ve finále měla pouze mírnou hypoxii. Nicméně já při šití lékařce stále opakovala pouze větu – Nezvládla jsem to, nezvládla jsem ji porodit.

I přesto, že ve finále vše dopadlo dobře, ve mně porod zanechal velké trauma, zklamání, nedůvěru ve vlastní schopnosti jakožto matky, a absolutní pocit ztráty lidskosti.

Ještě v porodnici se u mě rozvinula poporodní deprese a také posttraumatický stresový syndrom po porodu. Dceru jsem odmítala, měla jsem strach se o ní starat. Věřila jsem, že když jsem jí nezvládla porodit, nezvládnu se o ni ani postarat. Trpěla jsem nespavostí, denně jsem naspala zhruba 2-3 hodiny rozkouskovaně. V tomto spacím režimu jsem fungovala zhruba rok. Nedokázala jsem do sebe dostat jídlo, do měsíce po porodu mi váha ukazovala méně než 50kg. Rovněž proto nakonec dcera skončila na umělém mléku. Měla jsem extrémní strach zůstat s dcerou sama. Tím myslím i sama v jiné místnosti než manžel nebo moje maminka. Maminka byla nakonec ta, která zastávala mou roli matky. Když šla například ven pověsit prádlo a nechala mě s dcerou samotnou, stála jsem u okna a odpočítávala sekundy, kdy se zase vrátí domů. Bála jsem se s dcerou třeba jen zajít do obchodu. Postupně se u mě začaly objevovat suicidální myšlenky. Měla jsem v plánu nabourat autem do stromu. Dceru jsem brala jako životní přítěž. Nenáviděla jsem ji za to, že mi zkazila život.

PSTD se projevovala zejména tím, že jsem neustále potřebovala o porodu mluvit. S každým to rozebírat, vracet se do té situace a hledat viníka. Při myšlenkách na porod či rozmluvě o porodu jsem zažívala silné úzkosti. Třásla jsem se po těle a poléval mě studený pot. Několikrát se mi v noci zdálo, že jsem znovu těhotná. Pokaždé jsem šla tajně, bez vědomí manžela na potrat. Představa případného dalšího porodu pro mě byla a stále je absolutně nepřípustná.

Jelikož jsem neměla tušení, že nejsem na světě jediná, kdo si problémy po porodu prošel, nebo že existuje organizace Úsměv mámy, bojovala jsem se svými stavy sama. Připadala jsem si jako blázen, všechny maminky okolo mě byly usměvavé. Styděla jsem se jít s kůží na trh, styděla jsem se poprosit o pomoc psychologa nebo psychiatra. Proto byl průběh mého zotavení značně zdlouhavý a dodnes nevím, jak se mi podařilo to přežít.

Po třech letech, kdy jsem se dostala z nejhoršího, jsem začala toužit po dalším dítěti. Přenést se přes porod je pro mě však stále problém. Nyní jsem ve 32tt a už když jsem do těhotenství vstupovala, věděla jsem, že mě již nikdo nikdy nedonutí rodit přirozeně. Mnoho rodiček má druhý porod za odměnu a zafunguje jako jakási terapie, zhojení ran po prvním porodu. Nicméně u mě je trauma a strach natolik velký, že jsem si pro druhý porod zajistila u psychiatra psychickou indikaci k císařském řezu. Kdybych tuto možnost neměla, nikdy bych k druhému dítěti nepřistoupila. A i přesto pro mě rozhodnutí o druhém dítěti bylo nejtěžším rozhodnutím, které jsem zatím v životě udělala.„